20: sdílení a rozhovory

  • Čvc 15, 2018

Můj největší zádrhel, který mi brání v pravidelném psaní na blog (častěji je ten zádrhel spíš až v tom publikování a sdílení) je asi tento: najednou mě přepadne pocit, že v tom blogování není žádný význam, žádná trvalá hodnota. Občas mě napadne otázka, zda to sdílení někomu něco přináší. Problém je nejspíš ten, že já sama sleduju několik takových blogů, denně se na mě sypou články a příspěvky na sociálních sítích a poslední dobou jsem také unavená myšlenkou, že jsem bloger. V tom velkém množství se mi najednou vytrácí význam takového sdílení a blogování. Nakonec se mi vytrácí význam vlastních slov a mého blogování. Chvílemi propadám pocitu, že toho individualismu je kolem nás až přespříliš: máme svoje osobní profily na několika různých sítích, sbíráme na nich pomyslné fanoušky a čísla, každý si tam tvoříme osobní světy a napsat článek se svým postřehem a osobním životním příběhem je rychlejší než přečíst knihu.

Nedávno jsem začala číst takovou malou tenkou nenápadnou knížečku s divným názvem: Manifest disfrutalismu. Neptej se mě, prosím, co to znamená, ani o čem to je. Za prvé jsem teprve v půlce a za druhé by mi to zabralo tak na další dopis. Proč ji tedy zmiňuji? Autorka v ní totiž hned na začátku odpovídá na moje pochybnosti a otázku proč máme takovou touhu pořád něco sdílet:

“Napříč věkovými kategoriemi pozoruji stejnou zálibu: zastavit čas a mluvit o tom, co dělám, co jsem dělal a co chci dělat.”

Najednou mě napadlo, že to vlastně děláme neustále. Povídáme si. Sdílíme. Příběhy a události z našeho života, které máme možnost sdílet s ostatními jsou stále středobod úplně všeho. Naše společné rozhovory. Radost z vyprávění nějaké vtipné příhody. Pocit sounáležitosti, když se někomu svěřím s tichou bolestí. A taky všechny ty články a texty na sociálních sítích, které jsou též výsledkem nějaké vnitřní potřeby vyprávět a sdílet. Potřeby, kterou máme v sobě hluboko zakořeněnou. A s touto potřebou se můžeme dobrat až k samotnému smyslu života, protože:

“tím ultimátním a všemi kvitovaným cílem je rozhovor,”

jak uvádí autorka knihy*.

(Musela jsem si vyhledat ve slovníku, co znamená slovo “kvitovaný”. Znám třeba slovo kvítko. Nebo Kvitovou. Ale kvitovaný, to jsem četla poprvé. Takže teď ze sebe nebudu dělat chytrou. A kdyby náhodou, i když své čtenáře považuji za sečtělejší, než jsem já sama, přikládám význam slova kvitovat, což podle slovníku na internetu znamená: brát, vzít na vědomí, přijímat, přijmout, uznávat, uznat.)

Takže jsem se díky takovému jednoduchému zamyšlení nakonec uklidnila a říkám si, že snad nejsem do sebe zahleděný individualista, co chce neustále psát jenom sám o sobě, ale že je v tom snad možná i něco víc: hledání příběhů všude kolem nás, sdílení něčeho, co považuji za důležité a inspirace, kterou můžeme jeden v druhém naleznout právě díky sdílení a rozhovoru.

 

*Manifest disfrutalismu – Kateřina Varhaník Wildová

 —

 

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta

0

YOU MIGHT ALSO LIKE