17: hmongská vesnice

  • Čvn 3, 2018

Nejdříve jsem tuhle epizodu z Laosu chtěla zatajit, ale to bych musela zatajit i celou Hmongskou vesnici, a to by mě velmi trápilo. Budu tedy sdílet všechno tak, jak se skutečně stalo. (No, možná jen těm duchům nebudeš chtít uvěřit.)

Minulý týden, na výletě po laoských horských vesnicích náš průvodce projevil nejistotu ohledně naší další cesty – vysoko do kopců za etnickou skupinou Hmongů. Začalo pršet, cesty tady nejsou zpevněné a během dešťů se z nich stávají velké blátivé skluzavky. Nakonec jsme se domluvili s řidičem, že nás zkusí dovézt ještě kousek a zbytek dojdeme pěšky. Tuhle vesnici vysoko v horách jsem chtěla spatřit a zažít ze všeho nejvíce. Z té radosti jsem tedy rychle naskočila do auta, z batohu vytáhla foťák, láhev vody, moje půjčená pláštěnka neměla kapuci, na nohách jsem měla moje nejoblíbenější prodyšné oranžové tenisky s dírami v podrážce – a zapomněla jsem si ve foťáku vyměnit baterku.

Došli jsme k bráně vesnice: hmongové jsou animisté a věří, že taková brána odděluje jejich vesnici od vnějšího světa, chrání ji před zlými duchy. Já k bráně došla promočená, na nohách tuny bláta, v botách voda a ve foťáku žádná energie. Od té chvíle, kdy jsem zjistila stav baterky, jsem začala vůči sobě projevovat různé druhy emocí: naštvaní, zklamání, bezmoc, podráždění, … Chvíli to vypadalo, že padnu na kolena a v pláči budu prosit Buddhu a všemožné spirituální duchy minimálně o navrácení času. Každým krokem jsem se propadala blátem do země a moje vnitřní bezmoc tak nabírala skutečně reálných (čvachtavých) rozměrů. Kamarádku s průvodcem jsem nechala jít přede mnou, já se loudala někde vzadu, zadržovala slzy a říkala jsem si: „Jak je možný, že jsem tak pitomá? Který fotograf si na tu nejlepší část zapomene vyměnit baterku?!“ Cestou jsem zažívala přesně takové pocity, při kterých se domníváme, že právě nyní nastala ta nejhorší chvíle na světě, a že už nic nemůže být horšího. V tu chvíli ke mně skutečně promluvili dva duchové. Duch První mě oslovil a řekl:

„To není tak hrozný, vždyť se nic neděje, snaž se vidět to pozitivní! Mysli pozitivně! Vnímej tu pozitivní energii všude kolem a v sobě!“ 

Tohle mě vůbec nepomohlo, naopak – po těchto slovech jsem chtěla vážně padnout na kolena a do toho bláta se ponořit úplně celá. Moje mysl byla zamlžená, nic pozitivního jsem prostě po té cestě neviděla. Byla jsem tak naštvaná, že by mě nic a nikdo nepřesvědčil o pozitivním myšlení. (Blbosti! – říkala jsem si pro sebe.)

Později ke mně promluvil Duch Druhý a řekl:

„Dobře, teď seš fakt v koncích, už to tak je, jsi pitomec, vztekej se… Ale až pochopíš svůj hněv, nechej tu baterku tady dole – nemusíš ji nosit v sobě až tam nahoru.“ 

Tohle bylo najednou něco úplně jiného. Porozuměla jsem svým pocitům a nakonec poslechla. Nemyslela jsem pozitivně, ani jsem nepřestala být nahněvaná – jenom jsem tu baterku a všechny ty pocity nechala tam dole. A do vesnice jsem vyšlapala s čistou hlavou. Svoje tenisky od bláta jsem si pročistila v trávě a foťák prostě schovala do kapsy od pláštěnky. Nemyslela jsem na minulost (vybitá baterka, bezmoc a hněv), ani na budoucnost (nebudu mít žádné fotky, mohla jsem vyfotit hodně dobré fotky). Jediné, co mi v tu chvíli zůstalo byla čistá klidná Přítomnost.

Nakonec jsem z hmongské vesnice odcházela šťastná. V ruce jsem držela dva kameny jako hmotnou neživou vzpomínku. Promočená pláštěnka a celé moje tělo uschlo hned co přestalo pršet, boty jsem si vymyla v kalužině a později odpoledne hadicí zase v jiné vesnici. Fotky jsem si vtiskla pouze do paměti a některé mám od kamarádky. A tak jsem prostě šťastná a v jednom malinkém kousíčku nešťastná zároveň. „Takový je prostě život,“ dodal Duch Druhý.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta

1

YOU MIGHT ALSO LIKE