Sedí se mi dost nepohodlně. Všechny možné kameny a nerovná půda pod zadkem mě dost nepříjemně tlačí. To je tak zvláštní, vždyť já prakticky půl dne prosedím na různých židlích a sedačkách aut a autobusů a teď si sednout pod strom je těžší, než jsem čekala.

Začala jsem zase jezdit do Brna do školy a trávím čas sezením v autobusu. Miluju cesty autobusem. Potom ještě sedím dvě hodiny ve škole. Včera cestou z Brna mě napadlo, že já vlastně dost často někde sedím. Právě proto jsem si chtěla nechat můj malý stůl v pokoji přivrtat do výšky, abych u toho sezení u stolu stála. Potom přemýšlím, jakou pohodlnou novou židli si k tomu stolku koupím — a v tom si vzpomenu, že jsem ten stůl chtěla přivrtat na zeď.

Často mě taky napadá — nejčastěji když čekám někde u rušné silnice nebo právě jedu tím autobusem, nebo když výjimečně sedím v letadle a přibližujeme se k zemi nad dálnicemi ve velkých městech a pozoruju, jak se ty světýlka aut slévají do jedné velké hutné čáry — že lidé pořád někam jezdí auty.

Jedni sem, jiní tam.  

Neustále přesunujeme naše existence ve zvláštních strojích, které si můžeme dovolit, protože naši vlastní energii proměňujeme za něco, za co si poté kupujeme právě ty stroje, díky kterým se můžeme přesunovat z jednoho místa na druhé.

A neustále někde sedíme…

TIP #2 sednout si ke stromu jen tak

Šla jsem si sednou do parku.

Ne proto, protože jsem studentka, nechodím do práce a mohu si jít tedy sednout odpoledne do parku. Šla jsem si sednout do parku, protože i jako studentka mám stále na čem pracovat, stále mám co vytvářet a mám mnoho věcí, kterým se věnovat. A právě proto jsem si tam šla sednout.

Z toho pocitu „vytržení“ z každodennosti a pocitů povinnosti.

Z toho důvodu, že prostě můžeme.

Máme tu stromy, u kterých se může sedět.

Něco jsem si psala do deníku, chvíli jsem si četla, chvíli jsem zavřela oči a chvíli jen poslouchala hudbu. Na malý moment ke mně přiběhl výmarský ohař a označkoval si přesně ten strom, o který jsem měla opřená záda. Dívala jsem se na koruny stromů a pozorovala, jak rychle se jejich podoba mění s pohybem slunce. Celá atmosféra parku se proměňovala s každou půl hodinou.

Ve svém naprosto bezpečném životě se opravdu bojím jedné věci: že mě ta každodenní realita odláká od prožívání takových podobných věcí, jako je prosté sezení u stromu. Myslím, že se mi to už tak trochu přihodilo — u stromu jsem neseděla „jen tak“ celou věčnost. (To proto píšu blog a snažím se z této obyčejné reality tu a tam vyždímat i něco povznášejícího.)

Překážkou k tomu, abych si udělala čas na sezení u stromu jsem ve skutečnosti jenom já sama: myšlenky, že bych neměla, že se to nehodí, že bych měla neustále na něčem pracovat. Možná je to až moc velký luxus. Čtyři hodiny v parku. Čas, který patří pouze mě. Čas, ve kterém načerpám inspiraci a v mé hlavě si alespoň na chvíli oživím svoji fantazii: vidím před sebou věci, které mě povznáší a dělají z našeho světa jednu velkou nádheru.

Vidím stromy, které rostou z nebe.

Ležím na zádech se zakloněnou hlavou. Stromy jsou svěšené do prázdna a jednotlivé větve se prohýbají svojí vlastní vahou dolů — směrem k nebi.

Sedím opřená o strom a uvědomuju si, jak nám všem tohle patří: kameny, na kterých se nepohodlně sedí, kmeny stromů, na kterých máme opřená záda a stromy, které rostou z nebe, když se na svět díváme i trochu jiným pohledem.

Pár hodin sedět opřený o strom a jenom být a vnímat.

 Tak jednoduchá věc, a přece o tom píšu jako o něčem v mém světě docela výjimečném.

 Jednou za čas se jít opřít o strom jen tak. Dobrý plán, jak dobře trávit náš čas.

OUR LOVE
WAS BORN
OUTSIDE
THE WALLS,
IN THE WIND
IN THE NIGHT
IN THE EARTH
AND THAT’S WHY
THE CLAY AND
THE FLOWER
THE MUD AND
THE ROOTS
KNOW YOUR
NAME

PABLO NERUDA

2

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT