dny pokryté černými bouřkovými mraky

  • Dub 23, 2018

Vientiane – weeks 21 + 22 /31

Vzpomínky z Laosu si postupně zaznamenávám každý týden: složka fotek a poznámky v zápisníku. Dvacet týdnů jsem si takhle dokumentovala momenty, místa a věci, které nechci zapomenout. Tedy až na poslední dva týdny, kdy jsem si pro svůj dokument nezaznamenala skoro nic. Minulé dva týdny jsem totiž prožila tak nějak obyčejně, nudně, padl na mě splín. Nic jsem nevytvořila, nechtělo se mi psát a nenacházela jsem žádnou inspiraci. Nejdříve jsem z toho byla zklamaná: copak jsem nezažila nic, co bych si vložila do svého dokumentu?

Z těchto dvou týdnů mi zůstala tato jediná fotografie bouřky.

Jak příznačné pro moje téma štěstí. Přijde zkrátka i splín. Jsou dny, kdy se prostě neděje vůbec nic a moje nálada je skleslá – dokonce i tady v Laosu. Vlastně jsem prožila přesně to, o čem mluvím, když mluvím o štěstí: být otevřená všem druhům emocí a dokázat prožít i takové dny pokryté obrovským černým bouřkovým mrakem.

Bouřku, kterou jsem si zaznamenala na fotce jsem pozorovala snad několik dlouhých minut. Seděla jsem u okna a pozorovala tu spoušť na zahrádce vedlejšího domu. Sledovala jsem, jak se přibližují černé mraky, poslouchala jsem, jak vítr naráží do neutěsněných oken. Vzpomněla jsem si na jednu velkou bouřku, kterou jsem jako malá prožila ve školce. Pamatuju si, že všechny děti stály u oken a pozorovaly tu bouřící se podívanou. Byla to zvláštní atmosféra: jinak normální školkové prostředí se najednou proměnilo v něco temného. Já jsem tam stála u okna opřená o parapet a byla jsem na sebe pyšná: dokážu tuhle strašidelnou věc prožít i sama, bez maminky. Dokázala jsem si, že některé životní těžké události zvládnu už sama, bez pláče a bez ochranných křídel rodičů.

Druhý den jsem se znovu dívala na tu jednu jedinou fotografii bouřky a najednou jsem v ní nacházela další a další vzpomínky. Vzpomněla jsem si na všechny ty bouřky, které jsem kdy zažila nebo o kterých jsem slyšela někoho vyprávět. Myšlenky mě dokonce zavedly i do vzpomínek, které se možná teprve stanou: snila jsem o bouřkách, které chci ještě někdy zažít; snila jsem o bouřkách, které chci zažít se svými vlastními dětmi, se svojí budoucí rodinou. Dnes jsem si uvědomila, že ten prvotní pocit zklamání – že jsem si za dva týdny neuchovala ani jednu vzpomínku – se najednou proměnil v pocit velké vděčnosti za právě tuto jednu jedinou fotografii. Je v ní totiž mnohem více, než jsem si myslela: na základě této fotografie jsem schopná vyprávět všelijaké příběhy. Připomíná mi všechny zachované vzpomínky na různé bouřky. Nakonec mi ta jedna jediná fotografie už navždy zůstane památkou nejen bouřek, které jsem prožila tady v Laosu, ale i všech těch pocitů, které vkládám vlastně do každé bouřky, kterou zažívám.

Je to už dvanáct týdnů, co jsem se rozhodla psát dopisy na emailové adresy.
Dvanáct týdnů života mého malého projektu Pro Tebe & Všem.

 

 

Nový dopis odesílám každou neděli. 
Ž.

SaveSaveSaveSave

Moje emailová adresa:

powered by TinyLetter

 

SaveSaveSaveSaveSaveSave

SaveSave

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT