Dnes člověk nemá počasí jako měl včera

  • Kvě 10, 2019

Dneska — no to je ale něco úplně jiného než včera!

Vstáváme do brzké ranní mlhy. V pět hodin ráno procházíme naší obvyklou cestou, když „to“ chceme udělat rychle a vrátit se zase zpátky do peřin. Vyprovázíme moji mámu k autu a jsme rády, že dnes to nejsme my, kdo musí usednout brzy ráno do studeného auta. Dnes ne.

Ranní mlha se plazí nad údolím jako krásná pohozená bílá šála a zakrývá tak naše oblíbené místo ve městě. Místo, kde jsem kdysi snívala o tom, co už dnes mám: co mám zažité i to, co vlastním.

Včera jsem měla náladu jako svårmod, dnes je to ale úplně jiný den.

Dnes bych včerejší poezii možná napsala jinak.

Nyní je to úplně jiné, než jak tomu bylo onehdy.

Nálada dnešního brzkého rána mi připomněla verš —člověk neměl žádné počasí— Kamila Boušky (a jeho Inventuru v sobě stále zpracovávám a nesdílím to online jako nesdílím online věci, které jsou srdci tak nebezpečně blízko*), který stále v sobě nedovedu číst:

(…) ach, člověk říkal miluju tě a nepřetržitě škrtal a přepisoval každý mráček v člověku a člověk bez mraků neměl žádné počasí pro člověka, ale říkal miluju tě, a člověk miloval člověka bez mraků, ach (…)

Vstáváme do dnešního dne.

Pomalu probouzíme naše těla, která s trochou námahy občas protahujeme.

Probouzíme naši lidskou a zvířecí mysl a naše duše. Krátce si povzdechneme a vyšleme malé modlitbičky, za lidský i za ten zvířecí svět.

V hlavách si představujeme dnešní den, i když o dnešku ještě nikdo z nás nedovede vyprávět…

Tak.

A to stačí.

Teď už žádná další poetičnost následovat nebude.

Aspoň do chvíle, kdy dnešní den bude u svého konce — to vám teprve budu moci vyprávět a psát básně o dnešku.

Pro tuhle chvíli, právě teď, teď, teď, totiž veškerá poezie končí. Nyní nám začíná obyčejný den, jako každý jiný. Den jako včera a předevčírem.

Až na to ranní počasí, počasí, to je možná úplně jiné, než jaké bylo včera…

… a člověk neměl žádné počasí.

*
Existují totiž věci v mém životě, které sdílím, a které sdílím online. A tak někdy sdílím v tichosti, když třeba předčítám slova blízkým lidem.
Některé věci, to jsou ty, kterých je víc, sdílím v těch opravdových a skutečných momentech. Jako kdyby jenom na tom záleželo. A ten moment je někdy dlouhá chvíle a někdy krátká, ale skoro vždy ten moment rychle umře. Ještě za tepla, v té nejlepší chvíli, naše společné sdílení rozprchne se do vzduchoprázdna. Sdílím různé věci, a ty věci jako slovesa nechávám přetvořit se do minulého času.
Někdy sdílím online, to jsou potom věci, které prochází velmi drobným cedníkem, a které se přichytnou na nějaké velmi abstraktní místo, jako zaschlou žvýkačku ty věci jen těžko budeme vyškrabávat ven, a nezmizí, online věci tady nechávám existovat a nechávám je tady hnít.

1

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT