diplomy, chlupy a slzy

Pamatuju si různé cesty domů z Olomouce.

Tak třeba jedna cesta z Olomouce se přímo topila v mých slzách.

Tenkrát mě totiž vyhodili ze státnic.

Když mně tehdy oznámili, že jsem státnice neudělala, žila jsem v představě, že tím právě skončil celý můj svět. Byla potupa říct nahlas, že ne — já ty státnice neudělala. Bylo to zklamání, když jsem sledovala fotky na sociálních sítích těch úspěšnějších, jako kdyby tenhle akademický svět opravdu znamenal úplně všechno.

Proč to pro mě znamená takovou prohru? — říkala jsem si později a přemýšlela, co mi ta společnost naprogramovala do hlavy. Jako že jsem teď někdo a bez diplomu nic? Skutečně tomu mám věřit? 

Další cesta z Olomouce už byla o něco veselejší. To bylo, když jsem ty zkoušky napodruhé splnila.

Od té doby mi ten papír, že ten titul fakt mám, spinká v šanonu na poličce. 

Před třemi dny jsem jela z Olomouce znovu a byla jsem hrozně moc šťastná.

Ale tentokrát to byl jiný druh štěstí než během cesty s tím oficiálním diplomem v ruce. Na diplom se práší, občas ho okopíruju někomu na potvrzení, že ano — doopravdy mám vysokoškolské vzdělání. Tohle štěstí ale bylo tak nějak víc skutečné. Tohle štěstí bylo víc život. Bylo to štěstí, protože láska a společnost. Ne štěstí, protože jsem něčeho dosáhla.

Na obloze se objevila nádherná duha.

Jeli jsme po dálnici a na nebi byly takové ty mraky, které vypadají, jako kdyby je tam někdo namaloval. Na chvíli se jeden konec té duhy dotýkal silnice před námi. Jeli jsme přímo do té duhy.

První duha v Česku, doma, po několika měsících v Laosu, kde byly duhy buď žádné, nebo bledé. Takže jsem takhle seděla v tom autě, fotila si tu duhu, můj milovaný člověk řídil, a byla jsem prostě hrozně moc šťastná. Na černých kalhotách jsem měla ještě zbytek malinkých chlupů, které znamenaly jenom to jedno jediné: že právě teď kašlu na ty slzy kvůli nesplněným zkouškám, na slzy zoufalství při psaní bakalářky, na slzy–jako–kdyby–skončil–svět u vyhazovu ze státnic.

Kašlu na všechny slzy během cesty z Olomouce.

Ty chlupy znamenaly, že až teď si plním sny a že žiju pro obyčejné radosti a lásku pro lidi kolem sebe a pár zvířat, kterým je ale úplně šumák, že budu mít v budoucnu (možná) k tomu titulu bakalářskýmu ještě titul magisterský.

A o to právě asi jde. Nejde tak o ty diplomy, ale o ten náš společný život tady. I když si všichni navzájem oznamujeme na facebooku, kam všude cestujeme a kolik diplomů máme — já stejně věřím, že nás zahřejí obyčejné věci, radosti, slzy a rozhovory.

Připadá mě, že to není tak dávno, kdy jsem psala o našem intermezzu: O CESTOVÁNÍ A O ŽIVOTĚ PRÁVĚ TEĎ. A teď jsem zpátky doma. Čas si směle pokračuje dál. Po každém úplňku přijde nov, v Kauflandu jsou opět nové slevy a já se zase musím objednat na preventivní prohlídku k zubaři.

(Na Wikipedii právě hledám, co následuje po intermezzu.)

Po intermezzu následuje hlavní děj.

Skončila vsuvka a následuje zase to hlavní, co tu vsuvku předcházelo.

Brečím. Další slzy.

(Já vlastně brečím docela často.)

Teď brečím, protože můj přítel zítra odlétá zpátky do Laosu. Já zůstávám tady uprostřed toho hlavního děje. Možná, že trochu tuším, o čem bude jedna část a možná to souvisí i s těma chlupama na kalhotách a tou šťastnou cestou z Olomouce před třemi dny.

Takže jsem zase šťastná a trochu nešťastná zároveň.

6

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT