Ten dotek si pamatuju i teď, úplně přesně. Takový pocit jsem nepoznal nikdy předtím, a nikdy potom. Byla to jen malá, hřejivá ruka dvanáctileté holky. V její dlani a prstech jako by se ale ukrývalo všechno, co jsem tehdy toužil poznat. Všechno, co jsem musel poznat. Pochopil jsem to, jakmile se mě dotkla. Pochopil jsem, že to, co chci a musím poznat, opravdu existuje. Během těch deseti vteřin jsem měl pocit, že jsem se stal ptáčkem, který poletuje ve větru po nebi a dívá se z té výšky dolů, do širého světa. Ten svět byl ještě moc daleko a já nevěděl, co mě v něm všechno čeká. Věděl jsem ale, že je opravdický a že se do něj jednoho dne podívám. Tajil se mi dech a srdce mi prudce bušilo.

 Huraki Murakami – Na jih od hranic, na západ od slunce.

 

měla jsem murakamiho období

možná za to mohly některé události. jistá melancholie a smutek. možná to bylo období veselé, jen bylo zabaleno smutným obalem. tak i tak jsem se začetla do norského dřeva a skončila u 1Q84. jeho slova a příběhy byly přesně to, co jsem potřebovala slyšet. ze smutku jsem si jeho slova nakonec spojila s něčím krásným a důležitým. ve slovech hadžima jsem totiž našla něco povědomého. něco, co přesně jsem chtěla vyjádřit já sama, ale tehdy jsem to prostě nedokázala. murakami ano. a i když v tomhle úryvku murakami popisuje hadžimův příběh, já v něm našla i kousek toho svého.

SaveSave

3

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT