Byla jsem velmi kreativní dítě: milovala jsem svůj stůl, u kterého jsem trávila spousta času, milovala jsem svoje deníčky a čisté bloky, které mohu zaplnit. Tlusté pastelky byla největší móda, když jsem zažívala svoje nejsilnější kreativní období. Některé tlusté pastelky mi zůstaly dodnes: jako třeba jedna poloviční tmavě zelená nesmrtelná pastelka. Zelená tráva nejspíš nebyl můj ústřední motiv.

Moc ráda jsem si hrála na výtvarné soutěže se svými vlastními obrázky (podle vzoru Kouzelné školky):

á tady další obrázek, tak tenhle obrázek nám zaslala…
(na každý obrázek jsem psala různá jména)
Adélka, no to je krásný pejsek, Adélkoo, děkujemé.

Potom jsem všechny výkresy na zemi otočila obrázkem dolů a se zavřenýma očima jsem losovala jednoho vítěze. (vždycky nenápadně tak, aby vyhrál obrázek se psem)

Už nikdy více jsem neměla takovou radost ze svého vlastního díla.

Myslím, že největší změna v mé tak přirozené kreativitě nastala na Základní umělecké škole. Byla to taková souhra malých náhod. Ten den jsem zkrátka byla více citlivá a kritiku ze strany někoho jiného jsem vzala vážně a osobně.

Problém byl jasný: ten den jsem se totiž rozhodla experimentovat.

Malovali jsme s obyčejnou tužkou. Měli jsme určité téma, které si nepamatuju. Ten den jsem měla náladu zkoušet a prozkoumávat, udělat něco jinak a podle sebe. Nechtěla jsem to kreslit tak, jako ostatní, chtěla jsem udělat něco, co mohu vymyslet jenom já sama. A tak jsem začala ty namalované čáry na papíře rozmazávat prstem. Nepamatuju si přesnosti a nedovedu si vzpomenout na všechny své pocity, ale dovedu si představit, že mě to ohromně bavilo. Bavil mě ten proces rozmazávání a to, jaký výsledek jsem viděla na papíře. Když zkoušíte něco jiného, nového, nikdy nevíte, jak to dopadne, ale pokaždé je to čirá radost z kreativní činnosti.

Po chvilce za mnou přišla paní učitelka a řekla mi, že to dělám špatně. S obyčejnou tužkou se opravdu nestínuje. Já ale rozmazávám! — obhajovala jsem svoji kreativitu ve svých myšlenkách. Musela jsem svůj obraz začít úplně od začátku a tím můj experiment skončil. A moje původní dílo skončilo v koši.

Ještě dnes si na to vzpomínám pokaždé, když uvažuji nad tím, jak moc jsem přestala být kreativní. Tam někde – tam někde v tom momentu, ve kterém se seběhly takové podmínky, že se ta příhoda nakonec zaryla do mé paměti – tam jsem v sobě ucítila takové emoce, které mi pak způsobily velké škody na mé malinké kreativní dušičce.

Podívala jsem se na svoje špinavé prsty od rozmazané tužky a možná úplně poprvé v životě jsem zakusila zvláštní pocit. Pocit vlastního selhání. Styděla jsem se. A jakkoli to zní naivně a bezvýznamně, pro malé dítě i taková malá událost vlastně může znamenat celý jeho svět.

Myslím, že ten den pohasla moje vnitřní přirozená dětská kreativita.

Od té doby jsem se na svoje obrázky dívala kriticky. Hledala chyby. A říkala: ale on/ona to má hezčí. Od té doby jsem začala nad sebou pochybovat. Moji oblíbenou hru na výtvarnou soutěž jsem si už nadobro přestala hrát.

Skutečnost je ale taková, že být kreativní je věc nám naprosto přirozená. Moje kreativita sice na nějakou dlouhou dobu pohasla, ale není to tak, že by zcela zanikla. Nyní je jenom na mně, abych se pokusila ji znovu pro sebe objevit. Nemám na mysli velká umělecká díla. Mám spíše na mysli představu, jak bych chtěla občas trávit svůj volný čas. Raději bych chtěla sedět u stolku s deníkem a kreativní činností, než s počítačem a vkládáním fotek na sociální sítě. Často si vzpomenu na tu příhodu s rozmazanou tužkou a uvědomím si, že ten příběh má vlastně pokračování. Poslední dobou totiž bohužel převažovala ta druhá činnost: prázdný čas strávený na sociálních sítích, na instagramu a facebooku.

Posledních pár let jsem se snažila něčeho dosáhnout a během té cesty za diplomem jsem zapomněla, že jsou pro mě stále důležité činnosti, které děláme jenom tak pro radost a ne pro výsledek.

Chybí mi moje tlusté pastelky.

Chybí mi ten kreativní proces a ten pocit ušmudlaných prstů od tužky.

SaveSave

4

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT