co znamenají ty chlupy, avokádo & platonická láska

  • Čvc 31, 2018

Jen ty chlupy jsem tam teda moc nepochopila — byla vcelku častá reakce na jeden z mých posledních příběhů. Nejdřív jsem tedy byla překvapená tím, že opravdu někdo čte můj blog. Poté jsem byla dojatá, že právě tenhle člověk čte můj blog.  

Vážně, já úplně přesně vidím v analýzách, kolik lidí čte můj blog.

Automaticky mi to tady sbírá údaje, ale já pod těmi informacemi vidím pouze obyčejná čísla, která si představuju jako počítačové displeje, mobilní telefony a tablety, na kterých se na chvíli zobrazí moje stránka.

Takže mě osobně více dojme, když někdo jen tak během našeho rozhovoru o plastu na dně Mekongu jen mimoděk zmíní: jo, to jsi psala na blogu. A najednou před sebou vidím skutečného člověka, který si čte tyhle moje malé příběhy, i když občas nepochopí nic z toho, co píšu, ať jsou to tajemné dopisy nebo chlupy na kalhotách.

Nutno podotknout, že můj blog je hodně osobní. Jenže já nedokážu psát o věcech, které doporučují analýzy ostatních blogerů, co chtějí dneska lidi číst, a které jsou v blogerském světě módní. Nežiju v karavanu, vařit mě moc nejde a v situacích ideálních pro originální selfie se nacházím tak jednou do… vlastně se v nich nenacházím vůbec. A nejím avokádo. Ještě snad tím cestováním, díky Laosu, bych mohla spadat do cestovatelských blogů. Jenže já i o tom Laosu napíšu nakonec hodně osobně.

Zbývá mi tak pokračovat v tom, co tady už několik let vytvářím: zapisovat přesně ty věci, které se mi dějí.

Před psaním nejdříve přesvědčím samu sebe, že budu psát pouze tehdy, pokud to tak budu cítit a bude to pravdivé. Přesvědčím samu sebe, že nebudu psát o avokádu, jenom protože o tom píše minimálně úplně všichni blogeři. Teprve pak se mohu znovu pustit do zapisování všeho, co prožívám.

Platonicky zamilovaná jsem od poloviny června. Nechápu, jak je možné, že mohu něco tak milovat, a přitom to vidím jedině na fotce. Hodně mě také udivuje naše lidská moc nad tou zvířecí: už v červnu jsem totiž předurčila osud jednomu malému stvoření. A tak má člověk hned velmi silný pocit zodpovědnosti.

Ještě předtím tomu ale předcházel email, který jsem posílala z Laosu: Byla bych vážný zájemce… Už ten den, jako kdybych tím zahájila zcela novou kapitolu.

Prožívám nyní velkou platonickou lásku. Jsem jako třináctiletá holka, která se zamilovala do Johna Lennona a zkoušela si podpisy: Žaneta Lennonová. (Nebo to snad tenkrát byla i jiná příjmení?) Jsem jako novopečená maminka, která vidí stejně pomačkané obličejíčky různých miminek, ale to její je prostě ze všech miminek na světě pomačkané nejkrásněji. Moje miminko je stejně tak krásné a úžasné, jako jeho sourozenci, ale v mých očích je dokonalé.  

 

Tahle moje malá láska se zhmotnila zrovna v ten den, kdy se později večer na obloze objevila nádherná duha. V jednu chvíli se jeden konec té duhy dotýkal silnice před námi. Jeli jsme přímo do té duhy.

Ty chlupy si nejspíš moji čtenáři tentokrát domyslí správně.  

A snad mi nakonec i odpustí, že některé události a příběhy jsou zahalené do takových tajností.

Ještě prozradím poslední tajemství o mém blogu: Můj blog v brzké době o jídle bude.

Jisté je totiž následující: můj blog brzy zaplaví zelenina.

Ale Food Blogera opravdu nečekejte — to mi stále kazí to avokádo.

 

6

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT