A co teď vlastně používáš?

Už nějakou delší dobu sbírám témata, která mě ovlivňují a zároveň je v sobě nemám jasně vyřešená. Mám v hlavě poličky, na které si ukládám jednotlivé složky s poznámkami. Občas tam leží celé šanony plné slov a otázek bez odpovědí. Některé poznámky jsou navíc tak složité, že je občas označím červenou tečkou, která značí jednoduše komplikaci a fakt, že toto téma si buď nedokážu nyní vyjasnit (nemám dost informací/potřebuji více času) nebo o tom přemýšlím až moc a několikrát přehodnocuji, až se do tématu tak zamotám, že si vlastně sama zamlžím všechna možná východiska. Nedávno jsem se pustila do dvou takových velkých složek a na jedné z nich je napsané černým tučným fixem jedno jediné slovo – balanc.

Pokud mám v sobě nezodpovězené otázky a nedokážu jistá témata prostě jen tak opustit, potřebuji to všechno postupně nějak zpracovat. Potřebuji se tím prokousat, abych našla odpověď, abych mohla některá témata uzavřít, na některá z nich zapomenout a některým věřit. Musím tento proces podstoupit, jakkoli zbytečné se to na první pohled zdá. Souvisí to jednoduše s tím, jak funguje moje vnitřní energie, kterou musím tlačit neustále před sebou a vpřed. Pokud bych zastavila – neměla bych v duši klid.

Je to právě tahle složka, s tím červeným puntíkem, která mi stále nejde z hlavy a já ji tak stále znovu a znovu otevírám a znovu si pročítám svoje poznámky a náčrty, nepřehledně napsané. Zkrátka se snažím najít nějaké uchopitelné východisko v tomto nekonečném chaosu: sebepoznání, facebook, mindfulness, instagram, cíle, materialismus, generace xyzž, další sociální média, psychologie, motivace, vzdělání, hodnoty, prokrastinace, jóga, priority, minimalismus, fitness, produktivita, zdravá strava, flow, pozitivní myšlení … Tohle vše cílí na moje vnitřní nejistoty a probouzí to ve mně pocit, že také musím někam patřit. Čím více do toho ale pronikám, tím více směšné mi to občas připadá. Jednoho dne jsem si nakonec řekla – no to jsou ale pěkný blbiny! Snažím s to brát s nadhledem a nenechat se tím zmást. Ráda se tomu směju a vymýšlím, jak v tomhle najít rovnováhu a jak se v tom neztratit,

pokud zrovna nejsem ten typ člověka, který se půjde dobrovolně zakuklit do tichého lesa za město bez připojení na internet a napojení na přírodu.

Nejsem.

Kdykoli opět cítím, že se nechávám ovlivňovat okolím a do hlavy se mi derou představy o tom, že bych se měla mít stejně jako ti ostatní na instagramu a že bych měla pro své štěstí něco udělat, přičemž pak kliknu na článek Digitální detox – 10 rad, jak se odpojit ze sítě, rychle se snažím rozpomenout a hledám pevnou půdu pod nohama – balanc, balanc, balanc – přeříkám si to jedno slovo jako básničku a vrátím se tím zpátky na zem.

Balanc bylo nakonec slovo, ke kterému jsem se vracela. Bylo to slovo, ve kterém jsem našla nějakou cestu ven z tohoto labyrintu a je to něco, čeho se aktivně už nějakou dobu držím a díky čemu nacházím klid a rovnováhu. Nicméně ostatním nezaručuji vůbec nic. Vězte, že to, co funguje v mém životě, nemusí nutně fungovat v životě jiné bytosti…

— Jhéé, ahooj!
— No ahoj, tyjo, jak se máš?
— Ale prosím tě, nic moc, znáš to…
— No znám…
— Jojo…
— A jak to, co se děje?

— No nic mě nebaví, jsem taková roztěkaná, nevím, co chci,
kam jít, co dělat, jak se tvářit, nevím, čeho se teď držet…
— Aha, no a co teď vlastně používáš?
— Sebepoznání
— Hm… A nic?
— Nic.
— No to mě mrzí
— Ale prosím tě…
— Ne vážně, to je mi líto, fakt
— Hm… no a co ty? Jak se máš?
— No já skvělý, co ti budu povídat, naprostá pecka, poslední
dobou jsem prostě tak ohromně vyrovnaná, vím přesně, co chci,
kam jít, co dělat, jak se tvářit, vím, čeho se držet…
— Tak to je skvělý
— Jo, cítím se teď fakt skvěle!
— Gratuluju…
— Ale prosímtě…
— A ty používáš teda co?
— Hygge
— Hygge, ajo… No to jsem slyšela, někde, no a dobrý, jo?
— Jo, fakt senzace
— hm hm
— Zkus to taky a uvidíš, třeba ti to sedne
— No já nevím…
— Určitě! Aspoň to zkus!
— No možná…
— Fakt
— Tak asi bych pro změnu mohla zkusit zase tohle, když říkáš…

B@L#NC protože věřím, že na světě existuje ve všem rovnováha a je nám přínosná, nicméně dnes musíme občas rovnováhu přímo aktivně vyhledávat

@ protože u emailu to začalo a nikdy to u emailu neskončí (odebíráte moje nedělní dopisy?)

jako symbol toho, že je naprosto v pořádku, že mnoho věcí v dnešní době nechápu a neznám jejich smysl, že je v pořádku něco nevědět, nepochopit, nepřijmout.

A tak jsem tady. Odhodlala jsem se vytáhnout z poličky tuto sérii příběhů a úvah, neboť ráda sdílím všechny svoje vrtochy v hlavě s pocitem, že to třeba někomu snad i něco přinese: nitku otázek, vlastní názory a svůj vlastní pohled na tohle všechno, neboť

nikdo nic v životě neprožívá úplně stejně.

[John Irving, Svět podle Garpa]

 

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

10

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT