Před pár dny jsem našla ve schránce malý papírek. Bylo to oznámení o vyzvednutí psaní na poště. Ale přes jednotlivé kolonky na doplnění informací někdo náhodně napsal vzkaz velkými písmeny. Byla to prosba pošťačky, abych si označila schránku jménem. Do dnešního rána jsem neměla označenou schránku.
Meditovat jsem se naučila v Laosu. To, že jsem začala meditovat zrovna v Laosu, v buddhistickém prostředí, je vlastně jenom náhoda.
—
Včera v noci mi vypadaly všechny zuby.
Nejdříve cítím, jak se mi uvolňují v dásních a samovolně se začínají pohybovat. Dásně se mi rozpouští…
V tuto chvíli, kdy už dopis doputoval na svoje obvyklá místa v emailových schránkách s doručenou poštou, já možná někde běhám se svým novým parťákem. S Cuketou. Cuketa je pes.
Ve čtvrtek minulý týden, tři dny do příchodu Cukety, stojím s mámou ve výtahu: „Já jsem tak strašně šťastná! Ani netušíš jak!“ říkám.
Od února tohoto roku jsem poslala celkem dvacet dopisů na různé anonymní emaily. Dvacet různých textů. Předstírala jsem, že každý z těch dopisů posílám kamarádce. Jenom tak jsem byla schopná hned od prvního dopisu sdílet opravdu osobní věci. Moje vlastní myšlenky, moje pohledy na život, moje příhody a věci, o kterých právě přemýšlím. Je to experiment, kam až může zasahovat moje vlastní zranitelnost: vzít kus sebe, zapsat to, a prostě tenhle kousek poslat dál…
Můj největší zádrhel, který mi brání v pravidelném psaní na blog (častěji je ten zádrhel spíš až v tom publikování a sdílení) je asi tento: najednou mě přepadne pocit, že v tom blogování není žádný význam, žádná trvalá hodnota. Občas mě napadne otázka, zda to sdílení někomu něco přináší. Problém je nejspíš ten, že já sama sleduju několik takových blogů, denně se na mě sypou články a příspěvky na sociálních sítích a poslední dobou jsem také unavená myšlenkou, že jsem bloger.
Po Laosu je nejtěžší vrátit se zpátky do mého pravidelného (stačí alespoň dvakrát týdně) rituálu: psaní, dokumentování, práce na fotkách, a především to spojení s vnitřním světem. S vnitřním duchem, chcete-li. Potřebovala jsem dva týdny. Dva týdny, abych si uvědomila, že to, co jsem si vytvořila v Laosu, mi bude už navždy chybět. Překvapivě to není cizina a kultura, co mi nejvíc chybí. Je to čas strávený něčím, co mě obohacuje, baví a naplňuje. Nejtěžší je možná opravdu to pravidelné nacházení času na tyto moje kreativní činnosti.
Tento týden se vracím po sedmi měsících domů z Laosu a už nějakou chvíli přemýšlím o různých očekáváních, které v sobě mám. Dělám to vlastně každou chvíli: očekávám, jaké asi budou situace v budoucnu; očekávám nějaké výsledky; mám v sobě očekávání subjektivní a také očekávání druhých. Před odjezdem jsem měla v sobě velké očekávání: jaký bude asi život v Laosu?
Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme čekaly na víkend, až si konečně vezmeme ten nový svetr nebo mikinu a vyrazíme ven mezi partu kamarádů (a kluků). Šetřily jsme si naše nejlepší kousky na dny spíše významnější než na každodenní čas ve škole.
Nejdříve jsem tuhle epizodu z Laosu chtěla zatajit, ale to bych musela zatajit i celou Hmongskou vesnici, a to by mě velmi trápilo. Budu tedy sdílet všechno tak, jak se skutečně stalo. (No, možná jen těm duchům nebudeš chtít uvěřit.)