—
Včera v noci mi vypadaly všechny zuby.
Nejdříve cítím, jak se mi uvolňují v dásních a samovolně se začínají pohybovat. Dásně se mi rozpouští…
-
-
V tuto chvíli, kdy už dopis doputoval na svoje obvyklá místa v emailových schránkách s doručenou poštou, já možná někde běhám se svým novým parťákem. S Cuketou. Cuketa je pes.
Ve čtvrtek minulý týden, tři dny do příchodu Cukety, stojím s mámou ve výtahu: „Já jsem tak strašně šťastná! Ani netušíš jak!“ říkám. -
Od února tohoto roku jsem poslala celkem dvacet dopisů na různé anonymní emaily. Dvacet různých textů. Předstírala jsem, že každý z těch dopisů posílám kamarádce. Jenom tak jsem byla schopná hned od prvního dopisu sdílet opravdu osobní věci. Moje vlastní myšlenky, moje pohledy na život, moje příhody a věci, o kterých právě přemýšlím. Je to experiment, kam až může zasahovat moje vlastní zranitelnost: vzít kus sebe, zapsat to, a prostě tenhle kousek poslat dál…
-
Můj největší zádrhel, který mi brání v pravidelném psaní na blog (častěji je ten zádrhel spíš až v tom publikování a sdílení) je asi tento: najednou mě přepadne pocit, že v tom blogování není žádný význam, žádná trvalá hodnota. Občas mě napadne otázka, zda to sdílení někomu něco přináší. Problém je nejspíš ten, že já sama sleduju několik takových blogů, denně se na mě sypou články a příspěvky na sociálních sítích a poslední dobou jsem také unavená myšlenkou, že jsem bloger.
-
Po Laosu je nejtěžší vrátit se zpátky do mého pravidelného (stačí alespoň dvakrát týdně) rituálu: psaní, dokumentování, práce na fotkách, a především to spojení s vnitřním světem. S vnitřním duchem, chcete-li. Potřebovala jsem dva týdny. Dva týdny, abych si uvědomila, že to, co jsem si vytvořila v Laosu, mi bude už navždy chybět. Překvapivě to není cizina a kultura, co mi nejvíc chybí. Je to čas strávený něčím, co mě obohacuje, baví a naplňuje. Nejtěžší je možná opravdu to pravidelné nacházení času na tyto moje kreativní činnosti.
-
Tento týden se vracím po sedmi měsících domů z Laosu a už nějakou chvíli přemýšlím o různých očekáváních, které v sobě mám. Dělám to vlastně každou chvíli: očekávám, jaké asi budou situace v budoucnu; očekávám nějaké výsledky; mám v sobě očekávání subjektivní a také očekávání druhých. Před odjezdem jsem měla v sobě velké očekávání: jaký bude asi život v Laosu?
-
Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme čekaly na víkend, až si konečně vezmeme ten nový svetr nebo mikinu a vyrazíme ven mezi partu kamarádů (a kluků). Šetřily jsme si naše nejlepší kousky na dny spíše významnější než na každodenní čas ve škole.
-
Nejdříve jsem tuhle epizodu z Laosu chtěla zatajit, ale to bych musela zatajit i celou Hmongskou vesnici, a to by mě velmi trápilo. Budu tedy sdílet všechno tak, jak se skutečně stalo. (No, možná jen těm duchům nebudeš chtít uvěřit.)
-
Občas zapomínám myslet na to, že i když mám zrovna špatný den – stále to může znamenat, že i ten je součástí něčeho většího a důležitějšího. Všem chmurám a splínům se proto mohu v takových dnech plně otevřít, bez přemýšlení o tom, co bude následovat. V takových dnech je ale daleko složitější myslet na tuhle komplexnost, která je součástí mé vnitřní spokojenosti. Ve dnech splínů znovu a znovu zapomínám, že i když v sobě nosím negativní energii – i ta nakonec přispívá k mojí spokojenosti.
-
Pokaždé, když najdu nějaký zajímavý úryvek z knihy nebo kdykoli najdu na internetu nějaký citát, snažím se zajít trošku hlouběji. Nenechat se pouze zlákat pěknými slovy a ukončit to s tím, že si citát někam zapíšu a víckrát se k němu třeba už ani nevrátím. Tímto způsobem poté nacházím daleko více, než jsem našla v citátu na začátku: nacházím zajímavé autory, knihy, myšlenky a inspiraci.