Nejmilější –––– ,

včera v noci ke mně opět tiše přicházely. Příběhy. Nejdřív ale jenom slova.

Šla jsem spát s tím, že jsem vcelku unavená a že nejspíš hned usnu. Ale když jsem si myslela, že už dávno spím, našla jsem svoje myšlenky někde uprostřed slov a vět.

Ta slova se nabalovala: jedno po druhém, navlíkala se na nitku tak lehce a ladně, jako se mi za bílého dne nikdy nestává. Když chci, takhle tiše a lehounce ke mně slova nikdy nepřichází.

Dívala jsem se na matné bílé světlo, které procházelo z oken přes závěs až k nám do pokoje. A v mé hlavě to prostě jelo – slovo střídalo slovo, vznikaly věty, z vět souvětí a potom příběhy. Píšu příběhy, ale vlastně nevím, co to je. Nevím, jak to mám nazvat.

Je to jako kdyby se všechno, co jsi kdy zažila a všechno, co jsi kdy zpozorovala kolem sebe, najednou spojovalo, a přitom ti to dávalo společně nějaký smysl. Sbíráš tyhle malinkaté nitky a říkáš si, že nenesou nic významného, i tak je skládáš jednu vedle druhé.

A pak to do sebe najednou všechno zapadne. Na tuhle nitku se nabalují myšlenky a sny, věci, co jsem četla nebo jenom letmo zahlédla. Každá moje vzpomínka, nějaká představa nebo pocit v sobě skrývá cestičku, kterou se spojí zase s něčím dalším.

Měla jsi pravdu, v životě všechno souvisí se vším, ale musíš být hodně dobrým pozorovatelem.
Myslím, že já jsem opravdu jeden z těch dobrých. Dobrý a tichý pozorovatel.

Jako pokaždé jsem zase nabyla dojmu, že tohle určitě dokážu zopakovat hned ráno: usednu ke stolu a budu spojovat další a další vlákna dokud nevznikne něco opravdu velkého. Taky jsem nabyla dojmu, že si tyhle konkrétní příběhy z toho večera zapamatuju. A nakonec jsem ještě nabyla dojmu, že to, co jsem právě vymýšlela je naprosto, ale naprosto geniální.

Vzbudila jsem se vcelku vyspalá, takže jsem musela nakonec přece jenom usnout. Ráno jsem potom zjistila dvě věci:
1) v noci byl úplněk, a
2) z toho večera jsem si nepamatovala vůbec nic.

Takže takhle nějak vzniká můj svět v mé hlavě. Zatím nevím, jak ho dostat ven, a třeba i na papír, nebo sem na blog. Nevím, jak z toho všeho získat něco smysluplného, jestli v tom vůbec nějaký smysl je. Nevím, zda ty příběhy mají nějakou hodnotu, jestli mě mohou inspirovat a jestli mohou inspirovat i někoho jiného. Jestli by v těch slovech a příbězích dokázali číst i ostatní…

Zkouším to, jak jsi mi vždycky říkala: vykašli se na pochybnosti, dělej to pro sebe, a hlavně, hlavně nemysli na to, co by si mysleli ostatní…

Díky.
Ahoj.
Ž.

Vientiane, Laos

SaveSave

SaveSave

SaveSave

3

YOU MIGHT ALSO LIKE