(Zase) Budu mluvit o Laosu. Sedm měsíců je holt sedm měsíců, a tak ještě rok 2019 bude ve znamení vzpomínek: „touto dobou minulý rok v Laosu…“ Protože právě proto jezdíme na chvíli žít do cizích míst: abychom si ty inspirující momenty odnesli s sebou a obohatili si tak náš každodenní život doma. Touto dobou v Laosu, přesněji 17.1. ve středu, kolem desáté ráno, 32 stupňů celsia ve stínu, si píšu:

Život mě prostě utíká před očima. Nestíhám s tím časem držet krok. Nestíhám si uvědomovat, co je důležité, co není. V tom koloběhu — z měsíce na další měsíc — nestačím zastavovat a připomínat si přítomnost a radosti.

Moje hlava potom běhá někde mezi dny, týdny, povinnostmi a myšlenkami, které nejsou pro moje dny zase tak důležité. Konec měsíce a začátek druhého je něco, co mě trochu děsí.

V tu dobu jsem zimu viděla jako výbornou pomůcku pro zpomalení.

Představovala jsem si tohle: touto dobou až budu příští rok doma (Doma zatím nebylo nikde, kromě mého domova u rodičů—s Kubou jsme zatím neměli domov a nevěděli jsme, kde budeme žít.), rána budou studená a tmavá, jediný zdroj světla se omezí na pouhý pruh žlutého ze zářivky, venku za okny bude padat sníh a z toho pohledu bude cítit zamrzlý klid, budu si psát, číst a pít černý čaj značky Ahmed Tea (Kvalitní černé čaje v Laosu pohledáte jen velmi těžko, což je pouhá výmluva, a draho, což je pravdivý důvod toho, proč jsme si kupovali ten nejlevnější černý čaj Lipton, který nebyl nijak výjimečně uspokojivý, ale v takovém horku člověk naštěstí na čaj zase tak často chuť nemá.), budu poslouchat hudbu a zastavím se. Zima je pro uvědomění si přítomného okamžiku, domnívala jsem se, velmi vhodná.

Teď se dívám kolem sebe: sníh se drží na střechách domů, jsem v našem novém bytě, svítí mi tady lampa a žlutý pruh světla svítí na holou zeď, piju kafe, ačkoli černého čaje Ahmed Tea mám slušnou zásobu, poslouchám hudbu, je brzy ráno, vnímám sebe, čas, prostor, využívám chvíli inspirace a píšu tenhle dopis. Je dvanáctého ledna, a právě teď se můj vysněný ideál z Laosu stal skutečností. Tak to tedy trochu pozdě—říkám si sarkasticky sama pro sebe. Vánoce proběhly stejně rychle jako se rozpustil první sníh a konce roků proběhnou pokaždé velkou rychlostí, to se už tak obecně ví. I tady doma mi život stále běhá před očima a já nestačím zachytit jednotlivé momenty. I dnes tady moje hlava běhá někde mezi dny, týdny, povinnostmi a myšlenkami, které nejsou pro moje dny zase tak důležité.

Takže nakonec nejspíš ne, není žádné nejvhodnější období pro zpomalení. Zima nás možná nějak inspiruje na chvíli zastavit a uvědomit si, ale stejně tak zažívám podobné pocity jako minulý rok v jiných podmínkách: život mi i letos v zimě prostě utíká neuvěřitelně rychle. Nestíhám s časem držet krok a chvíle, při kterých se vracím k sobě je stejně tak málo jako je kvalitního černého čaje v Laosu.

Není to obdobím, ale námi.

My si ty chvíle inspirace a vnímání musíme i v tom nejrychlejším koloběhu života sami vyhledat.

Vím, je to poněkud neoriginální pointa mého dopisu a pravděpodobně takový ten obehraný citát ze všech motivačních knih, které jsou aktuálně na trhu.

No jo, jenže takhle to opravdu nejspíš je.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta

0

YOU MIGHT ALSO LIKE