Ahoj Ty a Všichni!

Je září. Moje možná poslední studentské září v životě. Září jsou na nic. Všichni spěchají pro sešity. Všude je cítit zvláštní napětí a děti se mučí otázkou: jak se těšíš do školy? Nebo něco jako: tak už je to tady, co? Na září si po prázdninách zvykneme rychle nebo nikdy. Já byla divný dítě – já se těšila do školy moc. Nákupy sešitů miluju do dnes, i když už skoro žádné nepotřebuju. Takže možná to nejsou stresy úplně pro každého, jsou určitě i ti, kteří se těší.

Od února tohoto roku jsem poslala celkem dvacet dopisů na různé anonymní emaily. Dvacet různých textů. Předstírala jsem, že každý z těch dopisů posílám kamarádce. Jenom tak jsem byla schopná hned od prvního dopisu sdílet opravdu osobní věci. Moje vlastní myšlenky, moje pohledy na život, moje příhody a věci, o kterých právě přemýšlím. Je to experiment, kam až může zasahovat moje vlastní zranitelnost: vzít kus sebe, zapsat to, a prostě tenhle kousek poslat dál…

S prvním dopisem jsem začala ještě v Laosu. Sedávala jsem v kavárně s výhledem na řeku a projíždějící motorky mě občas vytrhávaly z denního snění. Bylo to místo, kde jsem byla inspirována asijským vzduchem, buddhistickým prozpěvováním mnichů, multikulturní společností, výhledem na Mekong a dálkou, která mě oddělovala od známých a rodiny.

Nevěřila jsem tenkrát, že se Mekong rozlije do celého svého koryta. Po pár měsících jsem najednou seděla v letadle a malou čáru Mekongu jsem viděla naposledy. Odlet z Laosu jsem obrečela. V těch slzách se smíchaly všechny emoce, chutě, vzpomínky a zkušenosti, které se mi za sedm měsíců nahromadily v těle. Možná bych tam vydržela sedět a psát dodnes a určitě bych psala něco o tom, jak nevěřím svým vlastním očím, neboť se ta řeka opravdu nakonec rozlila a zaplavila místa, kde jsme se procházeli ještě suchou nohou a kde jsme se poprvé dotkli vody, a já tomu pocitu úmyslně přikládala velký význam našeho společného života tak, jak já to obvykle dělávám i s těmi nejobyčejnějšími událostmi. Občas si se svým životem hraju jako s figurkami Lega.

Za těch dvacet dopisů jsem si uvědomila toto: nedělá mi zase takový problém sdílet svoje osobní myšlenky, protože nakonec mě nikdo nebere zase tak vážně. Každý z nás má totiž svoje vlastní myšlenky, svůj svět, svoje témata, svoje příběhy. Skrze tyto svoje vlastní pohledy na svět potom pročítá v těch mých. Najednou to už nezní tak osobně, když si uvědomím, že se i na mě samotnou ostatní dívají skrze „sebe“. Často se někomu svěřujeme a můžeme vnímat, jak ten druhý sám přemýšlí v sobě o sobě – a hledá v sobě věci, kterými by se nějak napojil zpátky na nás.

Píšu v dopisech o štěstí, přemýšlím o tom, jak právě teď žiju svůj život a získávám tím jednu úžasnou věc: klid a prázdnotu. Začínám uvažovat více jednodušeji, mnoho věcí přestávám řešit. Přes svoje rozsáhlé filosofické myšlenky docházím k přijetí toho všeho, a nakonec mnoho z těch věcí vypustím z hlavy úplně.

Na konci je totiž vždycky prázdno.

Je tam ticho a klid…

Dopis dvacet jedna. 

Neslibuju, že budu psát pravidelně – jak jsem psala na začátku, je září, já jsem student a k tomu všemu přibude ještě jedno živý štěně. Jenže já už teď vím, že se k těmto dopisům, a ke psaní obecně, vždycky nakonec vrátím…

Díky, že jsi tady.

 

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta

 

0

YOU MIGHT ALSO LIKE