Milá –––– ,

Je těžký s tím bojovat. Jsou to vlny, které neustávají; vítr, který nepovoluje. Je to přesně tak, jak jsi mi to popisovala. Vrací se to v nejméně potřebnou chvíli. Ve chvílích, kdy si myslíš, že se ti ten život docela dobře daří, kdy ti dělá radost i sebemenší blbost.

Někdy na základní škole jsem začala číst blogy, byl to nový a úžasný svět. Hned jsem věděla, že tohle budu jednou tvořit taky. Ale občas mě přepadaly strachy, že nemám o čem psát, že vedu tak nějak docela nudný život (jakkoli jsem s ním byla naprosto spokojená). Trápilo mě to, zdržovalo mě to od tvoření a psaní. Jenom tehdy, kdy jsem dokázala z mysli vypudit všechny tyhle strachy a egoistické touhy po něčem zajímavějšímlíbivějším a jenom když jsem se odpoutala od okolí a cítila pouze sebe a přítomnost, jsem nakonec dokázala v sobě najít pocit, že to tak jednou opravdu bude.

Od té doby uběhlo hodně let, strachy v mé hlavě byly pravidelně a hodně mě omezovaly, koneckonců jsem ale od základní školy vždy nějaký blog měla a něco si pro sebe tvořila.

Někdy se ve mě perou dvě myšlenky. První, že na to prostě nemám a dělat to nebudu s myšlenkou druhou, že ale přece nijak nesoutěžím, nemám žádné ambice, touhy, cíle; jenom si chci tady sedět, číst, fotit, psát a sdílet kus sebe s pokorou pro tebe a ostatní, kteří mě podporují a čtou.

I spolu to řešíme stále dokola. Prosím, poraď mi, jak s tímhle bojovat. Já vím, jsou to tak šílené malichernosti. Ale kvůli nim třeba nedělám to, co mi dělá radost. I tobě trvalo dlouhou dobu, než jsi našla odvahu. Proč zrovna my v sobě máme takové pochybnosti, když je kolem nás tolik lidí, kteří tohle vůbec neřeší?

Občas potřebuju chvíli času jen sama pro sebe, abych si s nadhledem dokázala připomenout, co je pro mě vlastně důležité a co důležité není ani trošičku. Potom mám radost z toho, že mám nápady a plány. Tedy do té doby, než moji hlavu napadnou pochybnosti.
Je to těžký s tím bojovat, ale pro tu chvíli naprosté svobody to za tu námahu stojí, že?


PS: Píšu ti z McDonaldu v Bratislavě. Tyhle McDonaldy jsou pořád stejný.
Tak ráda bych představovala ten ideál psaní a práce někde na romantickém a inspirativním místě! Někde na chatě v lese nebo nejlépe v krásné originální kavárně s cappuccinem a knihou na stole. Takhle ale vypadá moje realita. Ale překvapivě, i přes to, že první a poslední romantická věc je opravdu moje cappuccino na stole, jsem tady v tom šumu a davu lidí našla klid a dokážu se soustředit a psát. Občas najdeme inspiraci na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

S láskou, Ž.

5

YOU MIGHT ALSO LIKE

LEAVE A COMMENT