19: nejtěžší, nejdůležitější

Po Laosu je nejtěžší vrátit se zpátky do mého pravidelného (stačí alespoň dvakrát týdně) rituálu: psaní, dokumentování, práce na fotkách, a především to spojení s vnitřním světem. S vnitřním duchem, chcete-li. Potřebovala jsem dva týdny. Dva týdny, abych si uvědomila, že to, co jsem si vytvořila v Laosu, mi bude už navždy chybět. Překvapivě to není cizina a kultura, co mi nejvíc chybí. Je to čas strávený něčím, co mě obohacuje, baví a naplňuje. Nejtěžší je možná opravdu to pravidelné nacházení času na tyto moje kreativní činnosti.

Po příjezdu z Asie mě ochromila zima. Ve dvaceti pěti stupních v Laosu jsem nosila šaty a místní zimní bundy. (V kolika stupních ti je největší zima? — ptám se studenta ve škole. 25, napíše na tabulu.) Po příjezdu domů ještě teď nosím dlouhé kalhoty a nějakou bundu. A míjím holky v minisukních. S každou změnou prostředí přichází i změny v našich každodenních rituálech, činnostech a možná i změny priorit. Mě tahle „zima“ jako by na chvíli zmrazila: potřebuju teď čas na to, abych si vytvořila takové podmínky, ve kterých tento můj rituál půjde zrealizovat.

Zjistila jsem, že je to pro mě hodně důležité. Nejdůležitější, možná. Ale to mám potom pocit, že bych měla spíš říct: vlastně to není zase tak důležité. Právě teď je přece daleko důležitější: dokončení studia, práce a brigády, starost o domácnost, nákupy v marketech a péče o všechny moje mezilidské vztahy. Najednou tahle věc vypadá jako výtažek z něčeho navíc. Jako sklenička zdarma k lahvi Bacardi. Jako všechny ty třetí nepotřebné stejné věci v balení dva plus jedna zdarma. Jako prodloužených 20 % navrch z čokoládové tyčinky. Takže se potom nechám dobrovolně polapit myšlenkou, že tenhle můj rituál vlastně není vůbec důležitý a moje kreativní činnosti zaujmou ta předposlední místa na seznamu běžných priorit. (Úplně poslední je televize. A to už je opravdu dno toho největšího maření našich vnitřních světů.)
Jenže co když to není jenom něco navíc. Co když to je moje normálnost?
A proto mám jistý plán.

Právě teď potřebuju svoji Bliss Station – místo, které jsem měla odjakživa, které je mi inspirací a místem jenom pro mě, a které teď nemám. Je to inspirativní pracovna scvrklá na malinkatý stůl. Nebudu totiž čekat, až ke mně inspirace přijde sama. Většinou totiž inspirace přichází ve chvíli, kdy si na ni uděláme čas. Často je to těžké. Možná nejtěžší. Ale pro mě opravdu důležité. Nejdůležitější.

 

 

Píšu pro Tebe & Všem
Vítej zpátky

Žaneta