13: naše vzájemná odlišnost

Ne vždy je pro mě zcela jednoduché sdílet subjektivní úvahy a příběhy. Uvědomuju si, že pro ostatní mohou znamenat naprosto odlišné věci. Tyto pocity potom v sobě nosím, když pracuju na nějakém osobním textu na blog: Tohle je ale pouze můj úhel pohledu. To jsou moje vlastní pocity. Má nějaký smysl tohle všechno sdílet? Nemám to vzdát? Občas v sobě musím znovu a znovu nacházet něco, co mě nakonec přesvědčí, že to prostě udělat musím. Uklidní mě až chvíle, kdy si připomenu, že všechno naše žití a tvoření je subjektivní. Vše, co cítíme a jak o věcech přemýšlíme, tvoří náš vlastní osobní svět.

Včera jsem začala číst knihu Konec civilizace a už na prvních stránkách mě děsí. Díky tomu jsem si ale uvědomila, jak hloupý je můj strach z toho, že sdílím tak subjektivní úvahy, i když mají ostatní naprosto rozdílný pohled na svět. Jinak to prostě nelze. Není dvou stejných bytostí; není možné, abych se nechala odradit strachem z nepochopení. Hned v prvních kapitolách knihy se ocitáme v továrně na lidské zdroje: z jediného vaječníku zde dokáží získat až několik tisíc lidí, které následně programují podle potřeb společnosti. Lidé stejně myslící, lidé šťastní stejným způsobem. Lidé identicky vytvoření díky speciální predestinaci:

to je tajemství, jak žít šťastně a čestně – milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.

A tak občas zapomínám, že je právě tahle naše vzájemná odlišnost a subjektivita hlavním zdrojem toho všeho, co mě samotnou inspiruje – každá jediná kniha, každá umělecká tvorba, různé pohledy na život různých lidí i ta nejmenší originalita v každé živoucí bytosti. To, že vidíme štěstí a život odlišně nás vzájemně obohacuje a my se můžeme společně radovat z příjemností nebo se podporovat ve chvílích slabosti. Ale proč o tom dále přemýšlet – je to jasná věc.

Když jsem se rozhodovala pro tuto cestu – sdílet své příběhy, pocity a úvahy – musela jsem si být velmi dobře vědoma toho, že nelze tvořit pro všechny a že se nemohu zavděčit úplně každému. Nakonec si stejně sednu ke stolu, vezmu si počítač a tyhle své příběhy, pocity a úvahy se pokouším co nejlépe zaznamenat. Nakonec zvítězí moje radost z dokumentování a psaní nad strachem z toho, že se budu mýlit, že se to někomu nebude líbit, že bude mít někdo jiný názor, že mě někdo nepochopí. Najdu ten odvážný kus sebe a vím, že mě tohle v žádném případě nesmí odradit. Já prostě tohle všechno napíšu, vytvořím a budu to sdílet – a pokud to někde na tomhle světě pro někoho bude alespoň něco znamenat, pokud ten někdo pocítí alespoň nějaké malé nepatrné vnitřní zachvění – tím lépe.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta