07: šlehačka

Jak hledám v životě smysl?
Nejspíš stejně jako všichni ostatní jsem se naučila hledat svůj smysl ve vzdělání, v práci, v kreativních činnostech, ve vztahu, v (budoucích) dětech, v rodině, ale také v nějakém osobním úspěchu (focení, psaní, blog, realizace svých snů) a v materiálech (pěkné oblečení, knihy, nový počítač, foťák, dům). Takhle nějak hledám v životě smysl.

Upřímně, ne pokaždé se díky tomu ale cítím šťastně. Naopak se občas nacházím v situaci, kdy mě tohle hledání trochu frustruje: je to, co dělám dostatečně smysluplné? Má to smysl, nebo nemá? Nemusím se snad ještě více snažit a hledat usilovněji? Nepotřebuji toho víc? Potom nacházím samu sebe v rozechvělém stavu, kdy mám pocit, že selhávám, přitom mě ani nenapadne, že hledám smysl v něčem již nadstandardním a ve skutečnosti je možná ten opravdový smysl na dosah rukou, ale pro jeho jednoduchost ho neustále přehlížím.

Co když jsem tím samotným smyslem už já sama? Co když je smyslem života – život sám? Co když je smyslem to, že jsem schopná žít sama se sebou, se svými myšlenkami, které jsou pouze moje vlastní a pro ostatní neviditelné? Ale co potom všechno to ostatní? To ostatní je jako šlehačka na dortu – říkám si.

A tak mě napadlo, že už samotné hledání smyslu v těch věcech, které jsem na začátku vyjmenovala, vlastně mohu považovat za obrovské štěstí. Měli bychom si vážit naší situace a toho, že nám bylo dáno, že vůbec můžeme hledat smysl ve šlehačce. Ano, život se šlehačkou je ještě krásnější než bez ní. Je to čiré naplnění. Občas ale přijde právě ta moje frustrace, kdy se nechám příliš unést touhou po smyslu/touhou po velkém množství šlehačky na dortu. Hrozí, že se poté uzavřu do vlastní nepropustné bubliny a ten lehký pocit štěstí, jako by se vzdálil. Pocit “že nám stejně něco chybí” je, myslím si, nám přirozený, protože je těžké se zastavit a uvědomit si, že ve své podstatě už nic víc možná ani nepotřebujeme.

Chci se tedy naučit žít s vědomím, že budu spokojená se šlehačkou, ale stejně tak spokojená budu i bez ní, protože už ten samotný dort je prostě hrozně moc dobrý. Navíc mi tento dort nemůže nikdo vzít, nikdo ho nemůže přímo ohrozit, nikdo mi nevezme moji osobnost, moji individualitu. Pokaždé mi moc pomůže, když si uvědomím, že zde s námi žijí lidé bez žádných vyšších ambicí (z mnoha různých důvodů) a je dost možné, že ve svém životě byli nakonec naprosto stejně šťastní, jako my s tou šlehačkou.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta