05: nedáme se!

Jednou jsme s přítelem vyjeli společně na výlet do Žďárských vrchů. Byla zrovna tuhá zima, silnice namrzaly a my po cestě k našemu hotelu ze zamrzlého kopce v lese potkávali auta v příkopech. Jednu chvíli jsme v zatáčce klouzali po silnici jako na sáňkách a já se z toho potom klepala ještě druhý den, kdy už námraza naštěstí polevila a jenom tak jsme při cestě zpátky domů ten kopec vyjeli.

Pamatuju si na naši první večeři: výborné jídlo, dobré víno, výhled na ty naše krásné kopečky a příjemná společná chvíle, kdy si můžeme jen tak povídat. Zrovna když se můj Kuba pustil do vepřového kolena, všimla jsem si páru, který se usadil o dva stoly před nás. Nějakou dobu jsem je pozorovala a díky nim jsem si nakonec uvědomila, že naše závislost na telefonech není jenom to známé klišé a unavující témata článků a diskusí, ale že je to opravdu hodně vážná věc.

Pár si beze slov usedá ke stolu naproti sobě. Talíře pokládá každý před sebe.
Než se vůbec slečna začala na židli vrtět, aby našla pohodlnou pozici, hmátla po telefonu: ruce s telefonem poté natáhla do výšky před sebe, telefon nasměrovaný ke stolu s talířem. Pustila se do focení. Občas se na fotku v mobilu podívala, aby to po chvilce znovu celé zopakovala. Potom se zády opřela o židli a začala do telefonu něco psát, pravděpodobně vybrala nejzdařilejší snímek. Ti dva si stále neřekli ani slovo.
Mladý muž se též do jídla zatím nepustil: hledal totiž v kapse svůj telefon, aby ho vytáhl a chvíli něco ťukal. Potom vzal
telefon oběma rukama a zhruba ve výšce svých očí začal fotit svůj talíř s jídlem. Zatímco slečna stále něco psala v té stejné poloze, mladý muž právě dokončil focení a začal, synchronizovaně se svojí společnicí, taktéž ťukat do telefonu. A nakonec, po tak dlouhém procesu, položili svoje přístroje na stůl, do rukou si vzali skutečné příbory a konečně se pustili do nejspíš už studeného pokrmu. 

Možná mi to nikdo nebude věřit, ale během probíhající večeře si stále neřekli ani jedno slovo. Možná po jídle, nevím, nechci jim křivdit, protože to už jsem je pozorovat přestala a povídala jsem si s přítelem o tom, jak si na tohle musíme dávat pozor. Nechci, aby se nám tohle někdy stalo, takhle si prostě nenecháme vzít ty chvíle, kdy jsme tady skutečně jeden pro druhého, jakkoli mohou být ty chvíle všední.
Co kdybychom toho rána během příjezdu opravdu sklouzli ze silnice a narazili do stromu? Co nejhoršího by se vlastně mohlo stát? Věřím, že bychom potom litovali všech takových chvil, kdy jsme se místo na sebe dívali do telefonů a sdíleli s cizími lidmi budoucí obsah našich žaludků a střev.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta