02: vzdálená blízkost

Email už je pro mě něco jako poštovní korespondence: mám tam potvrzení o platbách, potvrzení různých registrací, formální a oficiální oznámení a další nutné elektronické papírování. Osobní emaily dokážu spočítat na jedné ruce, přičemž polovina z nich jsou zprávy pouze s nějakým odkazem nebo fotkou.

Dnes máme nespočet možností, jak být v kontaktu prakticky nonstop. Stačí k tomu připojení na internet a ty správné aplikace. Jenže, co když tím moje generace (a především generace mladší) přichází o možnost naučit se pěkně komunikovat a tuto schopnost v sobě nadále udržovat? Dokážeme upřímně mluvit o svých skutečných pocitech, povídat si společně o vzájemných vztazích, povídat si o našich dobrých i špatných dnech? Nejsme právě jenom díky té skutečné a upřímné komunikaci šťastnější? Poslední dobou o tom hodně přemýšlím a následkem toho jsem čím dál více unavená tou naší virtuální realitou.

Dnes nás denně obklopují informace, fotky, zprávy, novinky a s každou hodinou novější novinky. Díváme se na sociálních médiích na ty naprosto totožné věci: čteme stejné zprávy, sledujeme stejné novinky, díváme se na stejná videa a lajkujeme stejné fotky. Říkám si, máme si vlastně vůbec ještě fyzicky o čem povídat?
Určitě ano.

Abych byla upřímná, mám už jen málo důvodů psát emaily: kamarády mohu ihned zkontaktovat na třech různých aplikacích. Na Facebooku mohu snadno komunikovat tak, že někomu okomentuji fotku, profilovou fotku nebo fotku úvodní. Dále mohu nejjednodušeji fotku prostě jen olajkovat. Potom dám lajk ještě pod jejich status, jejich aktuální polohu nebo nějaké oficiální oznámení.

Naše společná komunikace může díky internetu, chytrým telefonům a různým tabulkám probíhat téměř nepřetržitě, kdykoli a kdekoli, ale tím možná trochu ochuzujeme tu jedinou krásnou věc mezi námi – naši skutečnou reálnou blízkost.

Dnes píšu pro Tebe
& Všem

Žaneta